Budoucnost

 
 
Zásadní skutečností, která ovlivňuje život v Mostecké pánvi (dříve také severočeské hnědouhelné pánvi) v současnosti a promítne se i do budoucnosti, jsou územní limity těžby hnědého uhlí. Jde o usnesení Vlády České republiky č. 444 z roku 1991, v němž jsou určeny dobývací prostory a oblasti s odepsanými zásobami uhlí. Účelem tohoto usnesení je ochránit životní prostředí, zároveň slouží jako záruka neohrožené existence pro místní obce. Ty se pak mohou rozvíjet bez nejistoty v budoucnost. Vláda zavedla odsíření a odprášení elektráren ve vlastnictví státu a stanovila nepřekročitelné hranice. Podpořila také rekultivaci, tj. obnovu narušené krajiny[1].
 
Už od přijetí je usnesení terčem kritiky těžařských společností jako jsou Severočeské doly, a. s. a Czech Coal, a. s. a elektrárenské společnosti ČEZ, a. s. Jejich přirozenou argumentací pro porušení limitů je energetická potřeba státu, kterou bude nutné uspokojit právě odepsanými zásobami a také zaměstnanost obyvatel v regionu, kde je tradičně vysoká míra nezaměstnanosti.
 
Rekultivace průběh a budoucnost
 
Obnovu krajiny po důlní činnosti upravoval již říšský zákoník v polovině devatenáctého století. Šlo o Obecný horní zákon (1854), který upravoval podmínky pro dolování, vztahy těžařů k pozemkům včetně náhrad důlních škod. Výslovně tu bylo uloženo, aby dotčené pozemky byly „vráceny svému původnímu účelu." O necelé půlstoletí později měl vzniknout přímo zákon o rekultivaci, nicméně neúspěch nevedl k rezignaci těchto snah. V Duchcově vznikla rekultivační expozitura, orgán, který uspořádal první rekultivační konferenci. Na ní zazněla první čísla - a to, že do konce roku 1909 bylo důlní činností narušeno více než šest tisíc hektarů krajiny na území tří okresů - Duchcov, Most a Chomutov. Rekultivací prošlo necelých pět set hektarů, tedy méně než desetina.[2]
 
Mezi světovými válkami devastace krajiny těžbou uhlí pokračovala, ve třicátých letech vyvinuli poslanci několikrát aktivitu vedoucí k přijetí zákona o rekultivacích, ale marně. Hnědé uhlí bylo hlavním zdrojem energie i po druhé světové válce. Většinu spalovaly elektrárny bez odsiřovacích a dalších zařízení. Při spalování hnědého uhlí v tepelných elektrárnách a továrnách vznikají zdraví škodlivé a ohrožující látky (oxid siřičitý a částice jemného prachu), spolu s nimi se výrazně podepsal na životním prostředí severních Čech také vliv souvisejícího průmyslu (chemického a palivoenergetického). Zdravotní stav obyvatelstva je dlouhodobě na špatné úrovni, v minulých letech byly ve špatném stavu i lesní porosty Krušných hor.
 
Nejškodlivější dopad měla na životní prostředí síra a její oxidy, oxidy uhlíku a dusíku, olovo, rtuť a kadmium. Lomy a výsypky  o rozloze několika čtverečních kilometrů změnily tvář krajiny, jejich hloubka dosahuje dvou set metrů a u výsypek je převýšení také až dvě stě metrů. Jsou nepřirozené, podléhají zvětrávání, sesedají a jsou nestabilní. Kromě těchto následků se těžba uhlí a jeho zpracování promítly i do ovzduší a vodního prostředí.
 
Velkoplošné rekultivace se v Severočeském hnědouhelném revíru provádějí od roku 1952, později byla zřízena i specializovaná rekultivační projekční kancelář na Báňských projektech Teplice a dodavatelský podnik. Po roce 1989 vznikla řada společností a soukromých podniků, které zajišťují realizaci rekultivací na základě zákona o ochraně a využití nerostného bohatství a dalších.
 
V roce 1992 vznikl klíčový dokument pod názvem Dlouhodobý generel rekultivace severočeského hnědouhelného revíru, který zpracovaly Báňské projekty a. s. v Teplicích. Šlo o analýzu možností likvidace a následné rekultivace ploch po povrchové těžbě, zásadním návrhem bylo zatopit jámy vodou. Principy generelu převzaly Severočeské doly a. s. do svého Souhrnného plánu sanace a rekultivace, který se mění podle aktuální situace.
 
Otázka rekultivace se stala aktuální v období útlumu těžby v devadesátých létech dvacátého století, kdy se doly likvidovaly a bylo nutné postupovat podle koncepce a pod odborným dohledem. V tomto období zároveň vzrůstal tlak na zlepšení a péči o životní prostředí, což spolu s ekonomicko-politickými změnami přineslo již zmiňovaný útlum. Likvidace dolů probíhala jednoduše - jejich uzavřením, na rozdíl od západoevropského způsobu, kdy se zastavené doly konzervovaly. Na území celého kraje pod Krušnými horami ale zůstaly těžko odstranitelné stopy, některé dokonce trvalé. Zmizely obce, terén se změnil, stovky tun zeminy byly přesunuty, překládaly se vodní toky. Pro místa dotčená těžbou uhlí se vžilo trefné pojmenování „měsíční krajina„.
 
Z celkových 600 km² plochy, které mohou být ovlivněny bezprostřední těžbou uhlí, již na více než 275 km² probíhala těžba nebo výstavba vnějších výsypek. Tyto devastované plochy byly v minulosti a jsou i v současnosti ihned po ukončení těžby zařazovány do rekultivací. Jedná se o  150 km² krajiny.
 
Budoucnost
 
Rekultivace jsou prováděny moderním způsobem tak, aby se rekultivované plochy organicky včleňovaly do okolní krajiny. Nejen obyvatelé Ústeckého kraje, ale i návštěvníci jsou překvapeni, jaké krásy i v bezprostředním okolí dolů vidí, a uznávají, že jsme opravdu „Krajem s lepší vyhlídkou“.
 
Proces sanace a rekultivace bude pokračovat ještě přibližně 15 let po ukončení těžby, která je v současnosti odhadována na Dolech Nástup Tušimice do roku 2035 a na Dolech Bílina do roku 2050. Společnost Severočeské doly a.s. a její předchůdci provádějí rekultivace již od roku 1950. Koncem roku 2015 bylo plně rekultivováno téměř 54 km2 pozemků, na dalších 20 km2 rekultivace momentálně probíhá. V následujících letech bude společnost rekultivovat přibližně 58 km2 pozemků.
 
Ústecký kraj bude krajem jezer, vodou zatopených lomů. Rekultivační práce zahrnují nejen tvorbu jezer, ale i péči o jejich okolí, o vytvoření funkčního ekosystému. Přesto tento typ rekultivace nebude nijak vyšší než výsadba lesů, remízků apod. Jako příklad poslouží odhady společnosti Severočeské doly, a. s., které jsou znázorněny na grafu níže.
 
Grafické zobrazení  plánovaných způsobů rekultivací po roce 2050
 
 
Zdroj: Severočeské doly a.s. – odkaz zde.
 
Severočeské doly budou do roku 2050 rekultivovat území o celkové rozloze větší než 13 tisíc hektarů, z toho přes pět tisíc hektarů bude lesnických rekultivací, 3 325 hektarů bude přeměněno v zemědělskou půdu, 2 244 hektarů ve vodní plochy a v kategorii ostatní bude zařazeno necelých dva tisíce hektarů plochy. Tvoří ji od roku 1991 a její výše každoročně stoupá.[3]
 
Z původního ozeleňování pozemků postupují rekultivace přes zemědělské po současnost, kdy jde o ekologická hlediska. Trendem budoucnosti bude zvýraznění estetických hodnot krajiny, vznik harmonických vztahů v ekosystému.
 
Po roce 2035 budou mít jezera v Ústeckém kraji pětkrát více vody než Lipno
 
Největší plocha určená k rekultivaci je v Ústeckém kraji. Plány na rekultivaci hnědouhelných lomů, které se mají po vyčerpání zásob uhlí zatopit, počítají v Ústeckém kraji po roce 2035 s celkem šesti novými velkými jezery o rozloze zhruba 3 859 hektarů. V jezerech má být 1 600 milionů krychlových metrů vody, což je pětinásobek množství vody zadržované přehradou Lipno, které je však zhruba o 1 000 hektarů větší než plocha plánovaných jezer.
 
Dne 15. června 2001 bylo zahájeno napouštění zbytkové jámy lomu Chabařovice - nynějšího jezera Milada, jako rozsáhlé hydrické rekultivace zajišťované státním podnikem Palivový kombinát Ústí v rámci revitalizace území dotčeného těžební činností PKÚ, s. p. Hlavním zdrojem přívodu vody z nádrže Kateřina do jezera byl zrekonstruovaný Zalužanský potok protékající přes Zalužanskou nádrž a dále přes napouštěcí koryto k jezeru. V srpnu 2008 došlo ke změně systému napouštění jezera, v úseku od Zalužanské nádrže bylo vybudováno nové koryto vedoucí k protieutrofizační nádrži, z této nádrže přetékala voda příkopem „N“ do jezera. Dalším zdrojem napouštění byl přelivový vrt na severní straně jezera. Dne 8. srpna 2010 došlo k ukončení napouštění jezera. Tehdy bylo dosaženo plánované hladiny na kótě 145,7 m n. m. Po sérii dalších rekultivačních činností bylo jezero Milada a jeho okolí zpřístupněno veřejnosti v roce 2015. 
 
Vodní plocha nabízí možnost rekreace s výbornou kvalitou vody pro koupání, rybaření, jachting, a ostatní druhy sportů. Jsou zde pořádány četné sportovní i kulturní akce. Průhlednost vody je několik metrů. V jezeře žije řada druhů ryb, hlavně okoun, štika, candát, sumec, plotice a perlín.
 
Jedinečnost rekultivace je možné spatřit ze sedla kola při výletě po přilehlé cyklotrase. V okolí se nachází cyklotrasa 3009 přicházející z Krušných hor, jejíž různorodý povrch je vhodný pro výlety s celou rodinou. Z ní je možno se napojit na cyklotrasu 3091 směrem do Dubice, 3090 přes Trmice do Ústí nad Labem nebo na druhou stranu vedoucí cyklotrasu 3071 do Teplic. Cyklotrasa si klade za úkol seznámit návštěvníky s oblastí, která se z hnědouhelného dolu stává územím pro oddech a rekreaci.
 
Další významná vodní plocha na území Ústeckého kraje se nachází pod vrchem Hněvín, těsně u přesunutého chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Jezero vzniklo na místě bývalého královského města Most, jež muselo ustoupit těžbě. Vodou se naplnilo v září 2014 a od té doby zde vzniká nová rekreační zóna. Jezero Most leží v území bývalé těžební lokality Ležáky, která byla založena původně jako důl Richard v roce 1900 a přejmenovaná na důl Ležáky v roce 1945. Těžba uhlí byla definitivně ukončena 31. srpna 1999. Samotný lom je zatopen vytvořením neprůtočného jezera. Úroveň hladiny důlního jezera byla se zřetelem na okolní území stanovena na 199,0 m n. m., což je přibližně 30 m pod úrovní okolního terénu.
 
Hlavní nasazenou rybou je síh severní, dalšími jsou candát, štika, sumec a okoun. Čistotu jezera nesmí ohrozit ani škodliviny z průmyslu a hnojiva. Kvalita vody odpovídá normám pro přírodní koupaliště.

Zatopená plocha činí 309,4 hektaru, obvod jezera je přes 9 kilometrů, maximální hloubka 75 metrů. Rozlohou jde o druhé největší jezero v ČR, největší je Medard u Sokolova s 493,4 hektary; jezero Milada u Ústí nad Labem je s plochou 252,2 hektaru třetí, Máchovo jezero má pro srovnání 284 hektarů.

 
Jezero se stále nachází v původním dobývacím prostoru a na celém území prozatím platí zákaz vstupu. Za porušení hrozí pokuta až 15 tisíc korun. Naučná stezka se v zimě neudržuje a vstup na ni je na vlastní nebezpečí. V září 2014 se podařilo dokončit zátopové práce a V rámci rozvoje této lokality je uvažováno o vybudování zóny technických památek a příměstské sportovně rekreační plochy a rozšířením letiště Most.

V současné době je vybudována silnice - páteřní komunikace podél jezera, která je první etapou k otevření napuštěného jezera. Druhá etapa zahrnuje napojení jezera na přilehlé komunikace a přivedení inženýrských sítí k jezeru. Kvůli komplikacím s podložím a delšímu termínu zhotovení veřejných zakázek bude jezero přístupné v sezóně 2020. Kolem jezera povede i síť cyklostezek.
 
Zatímco na jedné straně, na té nejblíže Mostu se buduje, na protilehlé lze spatřit zbytky uhelné sloje nebo nerušeně pozorovat ptactvo. Jezero se totiž proměnilo v jedno z nejvýznamnějších zimovišť v České republice.
 
Ostatní chystaná jezera se nezačnou plnit dříve než v roce 2030, záležet bude na tom, kdy v nich důlní společnosti ukončí těžbu. Největším má být jezero ze současného lomu ČSA na Mostecku s rozlohou 1260 hektarů, z lomu Bílina na Teplicku pak vznikne vodní plocha o rozloze 1 050 hektarů. Zatopeny mají být i lomy Libouš na Chomutovsku a Jan Šverma na Mostecku.
 

[1] Slovník cizích slov, vyd. Encyklopedický dům spol. s r. o., Praha 1998.
[2]Mostecko - minulost a současnost, vydala MUS a.s. v roce 2001. Dostupné z http://www.ecmost.cz/rekultivace.php?page=uhli_pocatky
[3] Dostupné z http://www.sdas.cz/showdoc.do?docid=1550.

 

 

Rekultivace není jen legislativní povinností, ale rovněž morálním závazkem pro příští generace a příspěvkem k trvale udržitelnému rozvoji. Je procesem obnovy krajiny zasažené těžbou, příp. jinou lidskou činností. Směřuje k obnovení přirozené rovnováhy krajiny. Zahrnuje nejen práce technického rázu (terénní úpravy, stabilizační opatření, hydrotechnická opatření apod.), ale také biologického charakteru (zemědělské využití, lesní výsadba, pěstební péče apod.). Souběžně s tím probíhá revitalizace krajiny, jinými slovy jde o takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem [Dejmal, 2007].
 
K rozvoji rekultivace v severozápadních Čechách významně přispěl Ing. Stanislav Štýs, DrSc., někdejší pracovník SHD (Severočeských hnědouhelných dolů) v Mostě, který jako první zpracovával metodické postupy rekultivačních prací v Podkrušnohoří a zároveň se podílel na jejich uskutečnění. Je autorem více než 300 publikací, spolupracuje s vysokými školami u nás i v zahraničí a fotí proměny míst, kde se dříve těžilo a dnes se tam například pěstuje víno, či již několik let stojí obytné domy. Výrazně se podílel na vzniku české rekultivační školy široce zastoupené v obnově krajiny po těžbě uhlí ve střední Evropě. V počátcích se inspirovala v německém Porýní, ale postupem času se stala sama vzorem pro zahraniční uhelné revíry. Inspirovalo se především Polsko či Spolková republika Německo [Kašpar, 2001].
 
Jak se zásahy člověka měnila krajina zpět do své původní formy, začala se řešit vhodnost jednotlivých typů rekultivací. V současnosti se upřednostňuje lesní a vodní rekultivace. Poslední fází zapojení krajiny do funkčního stavu je resocializace.

 

diskuze

 

Počasí v regionu »

Panorama 360° »

Úvod|Cíle/Trasy|Multimédia|Rekultivovaná území|Místo pro podnikání|RSK UK|Akce|Kontakt

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rekultivovaná území ÚK » Rekultivovaná území » Pro školy a odbornou veřejnost » Rekultivace » Budoucnost

| | cesky deutsch english

 


             


© Insion 2019