Historie a současnost

 
 
Severočeská hnědouhelná pánev vznikala od začátku třetihor, kdy bylo podnebí vhodné pro rozvoj močálů. Tamní rostlinstvo pak posloužilo jako základ pro proces vzniku uhlí. Těžba uhlí tu probíhá již od středověku, od patnáctého století, jak dokazují dochované písemné záznamy z roku 1403[1]. Uhlí používali zpracovatelé kůže, alchymisté, lazebníci a lékaři, případně sloužilo k výrobě kamence, pyritu či síry[2]. Jako topení bylo uhlí využíváno kvůli kouři a odpadním plynům při spalování minimálně, a to jen těmi nejchudšími. Vytěžené uhlí se většinou pálilo a jeho popelem zemědělci hnojili, nebo byl přidáván do malty.
 
Horní právo, které se později vztahovalo i na uhlí, platilo v českých zemích už od třináctého století. jeho základem byl takzvaný horní regál[3] založený na principu, že majitelem nerostného bohatství je panovník, který propůjčuje důlní činnost dalším osobám. Za toto propůjčení měl vládce nárok na část výtěžku a předkupní právo na zbylou rudu. Zprvu platil horní regál na zlato a stříbro, postupně se rozšiřoval například na železo, sůl a až v osmnáctém století se rozšířil i na uhlí.
 
Dalším mezníkem je rok 1550, kdy právo kutat a dobývat uhlí získal od krále jáchymovský hejtman Bohuslav Felix z Lobkovic a Hasištejna, platilo na území tehdejšího Žateckého kraje. V roce 1613 získal měšťan Jan Weidlich od císaře privilegium na těžbu uhlí u Hrobu. Do začátku devatenáctého století se však cenný nerost dobýval ze země jednoduchým způsobem - u uhelných slojí byly zakládány jámy, z jejichž hloubi doloval uhlí rumpál, někde stačily malé povrchové otvírky. Technické vybavení bylo minimální, stejně tak odborný přístup či dozor. Práce se prováděly ručně, dopravu zajišťovaly koňské potahy.
 
Změnu v postoji k uhlí přinesla třicetiletá válka, která ochromila průmysl v rakouské monarchii. S oživováním výroby a obchodu se prosazoval technický pokrok a  nové provozy. Dosavadní palivo - dřevo - přestalo stačit. Proto se rozvinula těžba uhlí.  S technickým pokrokem přišly i nové stroje, například parní korečková a lopatová rypadla, elektrické těžní vrátky pro důlní vozíky, parní lokomotivy a výklopné vozy.
 
Od roku 1789 bylo možné dolovat jen po udělení dolovacího práva a pod dohledem báňského úřadu, jenž sídlil v Jáchymově. Rozvoji hornictví zabránily napoleonské války, které výrazně omezily nejen obchodní předpoklady ale i technické. Například takovým předpokladem, který napomohl nárůstu těžby, bylo zahájení dopravy uhlí po Labi směrem do Německa v roce 1830 či o dvacet let později otevření železniční Ústecko-teplické dráhy v roce 1858. Tato dráha byla postupně prodloužena až do Chomutova (1870), napojovaly se na ni další a další doly. Rozvíjející se infrastruktura podpořila odbyt uhlí, v oboru vznikaly různé společnosti a podniky. Začaly se hloubit první uhelné doly, odkud uhlí směřovalo především do blízkých továren, také však do Německa, jako tomu bylo v případě bílinských dolů.
 
Sedmdesátá léta devatenáctého století přinesla přesun dolování z ústecké oblasti směrem na jihozápad -  Duchcovsko, Mostecko, Chomutovsko.  Mostecko je lokalitou, kde se rodí významné uhelné společnosti, např. Mostecká společnost pro dobývání uhlí, Severočeská uhelná společnost, Státní doly a Těžařstvo Lomské uhelné doly. Těžba se modernizovala, proto byly malé šachty nahrazeny velkokapacitnímu doly. Uhlí se díky technickému pokroku získávalo především povrchovým dobýváním. To je výhodnější, protože vytěží téměř všechnu substanci. První doly vznikaly po odtěžení malé mocnosti nadloží. Poté se postupovalo do hloubky, přitom se muselo nadloží odklízet, budovat nové komunikace a železniční vlečky, překládat vodní toky, obce apod. Dokud tedy stačily finance a technika a pokud se nedosáhlo hladiny spodní vody, mohlo se takto pokračovat. Jinak musel nastoupit hlubinný způsob těžby.
 
Koncem devatenáctého století se začalo těžit nejkvalitnější a nejmocnější ložisko uhlí v oblasti mezi Duchcovem a Mostem. Do kraje mířilo za prací v dolech české obyvatelstvo z vnitrozemí. Povolení k vyhledávání nerostů uděloval revírní báňský úřad a k jejich těžbě muselo svolit báňské hejtmanství (od roku 1850 jich bylo pět). při nesouhlasu majitele pozemku bylo možné přistoupit k vyvlastnění. Definitivní systém důlní správy zavedl až zákon v roce 1871, který založil revírní báňské úřady, posílil tak dozor.
 
V období existence samostatné republiky omezila těžbu a poptávku po uhlí vůbec léta hospodářské krize (1921-23, 1929-33). Během druhé světové války bylo Podkrušnohoří pro válečné hospodářství velmi významné. Zůstalo to tak i po jejím konci. V roce 1945 těžilo v Severočeském hnědouhelném revíru 24 lomů a 34 hlubinných dolů.[4] Hlubinné dobývání nahradila povrchová těžba ve velkolomech s velkostroji.
 
Období komunistického režimu v tehdejším Československu charakterizovalo energeticky náročné hospodářství, těžba uhlí se neustále zvyšovala[5]. Postupně se přecházelo větších hloubek, čímž rostl objem skrývané zeminy i zábor půdy. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století došla těžba uhlí masového rozmachu, jemuž padly za oběť vesnice i města, například Most. S tím souvisely přesuny obyvatel do okolních obcí, v případě Mostu pak vybudování města náhradního, zcela nového. Dále zaniklo v oblasti Tušimicka v letech 1962-1986 sedmnáct obcí, což se dotklo více než tři tisíců obyvatel. Ve stejném období potkal stejný osud na Bílinsku jedenáct obcí s více než osmi tisíci obyvateli. Všem bylo samozřejmě poskytnuto náhradní bydlení. Poblíž dolů rostly závody na výrobu tepelné a elektrické energie, chemické závody. Jejich výroba výrazně negativně  ovlivnila životní prostředí.
 
Obnovení svobody a demokracie v prostoru někdejšího Československa znamenalo po roce 1989 změnu i pro hornictví. Změna ekonomiky státu a přechod na tržní hospodářství s sebou nesly nezbytný útlum, uzavírání dolů, a především změnu ve vnímání tohoto průmyslového odvětví  ve společnosti obecně.
 

 


[1] Mostecko – minulost a současnost, vydala MUS a.s. v roce 2001. Dostupné z http://www.ecmost.cz/rekultivace.php?page=uhli_pocatky. První písemný záznam o výskytu "hořlavého kamene" je z duchcovské městské knihy z roku 1403. Další zmínky pocházejí z let 1550 - 1580 a jsou o dolování u Jirkova, Hrobu a na Pětipesku. Další zmínky jsou z roku 1740, a to o dobývání u Všestud na Chomutovsku a u Varvažova a Otovic na Ústecku.
[2] Obnova krajiny na Bílinsku a Tušimicku - Rekultivace Severočeských dolů a. s. Chomutov, vydaly Severočeské doly a. s., Litvínov 2003
[3]  Severočeské doly a. s. Chomutov - MINULOST A PŘÍTOMNOST, vydaly Severočeské doly, Most 1996
[4] Obnova krajiny na Bílinsku a Tušimicku - Rekultivace Severočeských dolů a. s. Chomutov, vydaly Severočeské doly a. s., Litvínov 2003
[5] V roce 1950 bylo v Severočeském hnědouhelném revíru vytěženo 20 milionů tun hnědého uhlí, o deset let později dvojnásobek, v sedmdesátých letech to bylo již přes 60 milionů tun ročně. Obnova krajiny na Bílinsku a Tušimicku - Rekultivace Severočeských dolů a. s. Chomutov, vydaly Severočeské doly a. s., Litvínov 2003
Například jak se odrazil rozvoj uhelné těžby na počtu obyvatel v Kadani u Tušimic: V roce 1956 měla šest tisíc obyvatel, o pět let později 8 324 trvale hlášených a 1 000 přechodných. K dispozici měli 2 093 bytů. V roce 1971 žilo v Kadani již 15 000 trvale hlášených a kolem 3 000 přechodně! Severočeské doly a. s. Chomutov - MINULOST A PŘÍTOMNOST, vydaly Severočeské doly, Most 1996

 

 

Rekultivace není jen legislativní povinností, ale rovněž morálním závazkem pro příští generace a příspěvkem k trvale udržitelnému rozvoji. Je procesem obnovy krajiny zasažené těžbou, příp. jinou lidskou činností. Směřuje k obnovení přirozené rovnováhy krajiny. Zahrnuje nejen práce technického rázu (terénní úpravy, stabilizační opatření, hydrotechnická opatření apod.), ale také biologického charakteru (zemědělské využití, lesní výsadba, pěstební péče apod.). Souběžně s tím probíhá revitalizace krajiny, jinými slovy jde o takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem [Dejmal, 2007].
 
K rozvoji rekultivace v severozápadních Čechách významně přispěl Ing. Stanislav Štýs, DrSc., někdejší pracovník SHD (Severočeských hnědouhelných dolů) v Mostě, který jako první zpracovával metodické postupy rekultivačních prací v Podkrušnohoří a zároveň se podílel na jejich uskutečnění. Je autorem více než 300 publikací, spolupracuje s vysokými školami u nás i v zahraničí a fotí proměny míst, kde se dříve těžilo a dnes se tam například pěstuje víno, či již několik let stojí obytné domy. Výrazně se podílel na vzniku české rekultivační školy široce zastoupené v obnově krajiny po těžbě uhlí ve střední Evropě. V počátcích se inspirovala v německém Porýní, ale postupem času se stala sama vzorem pro zahraniční uhelné revíry. Inspirovalo se především Polsko či Spolková republika Německo [Kašpar, 2001].
 
Jak se zásahy člověka měnila krajina zpět do své původní formy, začala se řešit vhodnost jednotlivých typů rekultivací. V současnosti se upřednostňuje lesní a vodní rekultivace. Poslední fází zapojení krajiny do funkčního stavu je resocializace.

 

diskuze

 

Počasí v regionu »

Panorama 360° »

Úvod|Cíle/Trasy|Multimédia|Rekultivovaná území|Místo pro podnikání|RSK UK|Akce|Kontakt

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rekultivovaná území ÚK » Rekultivovaná území » Pro školy a odbornou veřejnost » Rekultivace » Historie a současnost

| | cesky deutsch english

 


             


© Insion 2019